Děvky patřej do pekla na Blog.cz

I like one man. He looks little like Barney from HIMYM. But.. I dont know. He is nice, smart, kind and he is gentelman. And friendly, but i dont know, if he likes me. Probably not, but thats okay ;)

And i dont care about my bad english, dude!

Dokud v nás krev otců plyne,

hruď zahřívá, ruce sílí;

Sláva česká nezahyne,

hlavu vztyčí lev náš bílý.

Žil byl jeden chlapec. Byl šťastný, měl skvělé rodiče, už se v něm projevovala svévolná magie, takže musel jenom přečkat pár let na dopis z Bradavic, školy čar a kouzel. Těšil se, až pozná nové lidi, až si najde nové kamarády. Ale nejvíc ze všeho se těšil, jak se bude vzdělávat, jak uvidí, že jsou na něj rodiče pyšní. Toužil vidět hrdost v jejich očích, která patřila jen a jen jemu. Tak proč se to všechno tak zvrtlo?

Jednoho dne ho napadlo udělat dojem na své rodiče. Sbalil si věci, vzal si rozkošný batůžek a napsal rodičům dopis, ve kterém stálo, že hraje dneska bobříka odvahy a že jde na noc do lesa. Utábořil se na malé mýtince někde uprostřed lesa, rozdělal si spací pytel, vzal si k sobě baterku a usnul spánkem spravedlivých.

Probudili ho zvuky. Poblíž se něco potulovalo. Chlapec ani neměl strach, věděl, že v těchhle lesích nebezpečná zvířata nežijí. Předpokládal, že je to jen nějaký zatoulaný jelen nebo co, a tak si v klidu lehnul a snažil se nevnímat ty zvuky. Už skoro usínal, když uslyšel vzdálené zavytí. V tu ránu by se v něm krve nedořezal. Popadl baterku a dal se do běhu. Slyšel běh zvířete a snažil se přimět své malé tenké nožky do rychlejšího běhu. Avšak věděl, že nikdy nemá šanci být rychlejší než to zvíře, ta bestie, která se stále více přibližovala. Chlapec se najednou zastavil. Věděl, že už to nemá cenu. Zvíře stálo těsně za ním. S hrůzou v očích se otočil. Spatřil měsícem osvětlenou vlkodlačí tvář, ve které jasně svítily zlatavé oči. Dívaly se na chlapce hladově. Jestli to bylo možné, kluk se rozklepal ještě více.

Zvíře se napnulo ke skoku, odrazilo se a skočilo na chlapce. Ten těsně před tím vykřiknul a vlkodlak ho povalil na zem. Zaryl drápy do chlapcova mladého těla a zavyl. Klukovi tekly z očí prameny slz a řval bolestí. Po lese se nesla ozvěna jeho křiku.

Vlkodlak zaryl chlapci tesáky do mladého krčku a hned je vytáhl. Pak se, se zábleskem v očích, otočil a vyrazil do noci.

Chlapce o pár minut později našli jeho rodiče, které vylekal vzkaz, a šli ho hledat. Nemohli jej najít, ale nakonec šli po zvuku bolestného řevu. Když uviděli svého syna ležet na zemi nasáklou krví, pomysleli na nejhorší, ale potom uviděli nepatrný pohyb zvedajícího se hrudníku a rychle ho přemístili do nemocnice u Sv. Munga. Tam jim však řekli nejhorší zprávu jejich života. Jejich syn, ještě malé dítě, je vlkodlak a neexistuje způsob, jak ho toho zbavit. Jistě, žil, ale za jakou cenu? Nebude moci chodit do školy, nebude mít kamarády, vzdělání. A za úplňku se bude měnit v krvelačnou stvůru, která by zabila i své vlastní rodiče.

Kluka po pár dnech pustili z nemocnice, že už pro něj nic nemůžou udělat, je nám líto a konec. A kluk ani nevěděl, co se mu vlastně stalo. Byl tak mladý a už měl zničený celý život. Chvilku po příjezdu domů zaslechl zatím nejhorší hádku jeho rodičů. A týkala se právě jeho.

"A co mám podle tebe dělat? Nakráčet si tam za ním a říct mu, že se z něj každý úplněk bude stávat zrůda? Že na to neexistuje lék? Že nikdy nepůjde do kouzelnické školy, protože by tam mohl někoho roztrhat? Že si nikdy nenajde slušné zaměstnání a že se v budoucnu setká jenom s odporem, urážkami a nenávistí?"

"Potřebuje vědět pravdu, proč ho budeme každý měsíc dávat do lesa, aby nikomu neublížil. Potřebuje vědět, jaké jsou jeho šance na normální život. Potřebuje vědět, že za tohle by mohl být zodpovědný jenom jeden člověk, a to Fenrir Šedohřbet!"

To jméno si pamatoval celý život. Mihlo se mu v hlavě vždy, když se bolestivě přeměňoval do vlkodlaka a i když se přeměňoval zpátky. Myslel na to jméno, když se sám sebe ptal, proč má takový život. A řval to jméno vždy, když se po nočních můrách probouzel a sliboval pomstu. Jednou ho totiž najde, jednou se mu pomstí, jednou ho zabije.

Byla jsem šťastná a čekala na tebe, čekala jsem, až přijdeš. Už jsi měl menší zpoždění, ale já byla šťastná, měla jsem úsměv na tváři a stále jsem čekala. V dálce jsem uviděla temný obrys a můj úsměv se rozšířil. Věděla jsem, že jsi to ty. Poznala jsem tvůj styl chůze. Přišel jsi ke mně a řekl, že mi musíš něco říct. Usmála jsem se a řekla, že já ti taky musím něco říct. Chtěl si začít… Neměla jsem ti to dovolit. Kdybych začala já, určitě bys se mnou zůstal.

"Nemůžeme spolu být, je mi to líto. Nechci, aby se ti něco stalo," jenom jsi to řekl a mně se zhroutil život.

"Ale-ale... To mi nemůžeš udělat," slzy mi kapaly po tváři. "Jsme spolu šťastní. Jsem s tebou v bezpečí. Spolu se nám nemůže nic stát, prosím, nedělej to!" Prosila jsem ho, ale on už se otáčel.

"Miluju tě!" křičela jsem za ním, ale on se neotočil zpátky. Nepodíval se na mě, jenom se vzdaloval. Možná aby tomu dodal dramatičnost, protože se mohl hned přemístit.

"Neodcházej ode mě!" volala jsem za ním. Škubnul s sebou, ale pokračoval dále.

"Neodcházej od nás..." zašeptala jsem. Ani s tím nejlepším sluchem mně nemohl slyšet. Po tvářích mi tekly slzy.

Pohladila jsem si bříško, ve kterém rostl nový život.

"Proč si mi to udělat? Proč si mě opustil, Siriusi?"

"O čem sníš, když jsi sama?" Šeptal slova v měsíčním světle. Dívka zalapala po dechu, třásla se, ale mlčela.

"V co doufáš, když jsi sama?" Pokračoval. Žena s sebou při každé větě, při každém novém slově škubala.

"Proč jsi stále tak tvrdohlavá?" Dlouhé bílé prsty odhrnuly ženě vlasy ze špinavé tváře.

"Vyhráli jsme. Já vyhrál," Ticho, ačkoli ho žena upřeně pozorovala.

"Proč jsi tak potichu?" Seděla, sledovala měsíc a jeho strašidelný kruh. Úplněk. Dneska by byla jeho noc.

"Přidej se ke mně. Máš v sobě více čisté krve, než většina mých Smrtijedů dohromady. Spolu ovládneme svět…"

"Táhni, Lorde Voldemorte!" vykřikla.

Víš, co jsme si slibovali, že?

Víš, co jsme si plánovali, že?

Jeden jako druhý, říkávali

Naši věrnost záviděli

Jedna rodina, dvě osoby

oba tak stejní

Dvojčata…

Plánovali jsme si naši budoucnost, pamatuješ?

Bok po boku, jako tomu bylo vždy

Spolu jsme byli silní, víš?

Tak proč jsi to udělal?!

Proč jsi mě opustil, Freddie… Můj bratříčku

B - Bolest a taky bude vždy Black

E - Hodně lidí si nepřeje její Existenci

L - Protože i přes to všechno i ona má v srdci Lásku

L - Taky jako Lestrange, příjmení, jež nevěstí nic dobrého

A - Andromeda, které věřila a která ji zradila

T - Touhu, kterou v sobě vždycky měla

R - Rodolphus byl jediný muž, kterého kdy milovala

I - Byla chytrá a vždy oplývala Inteligencí

X - XXX, cenzura před jejími činy